Jmenuji se Riana od Petrboka. Narodila jsem se 3. 7. 2002 mamince Zině od Petrboka a tatínkovi Haggisovi z Písků. Se svými sourozenci jsme dělali lumpárny, až jednou k nám přijeli nějací páníčkové a paničky. Na jednu paní jsem se stále koukala a pobíhala jsem kolem ní. „Jé, kdopak to asi je a jak se na mě hezky dívá. To se jí musím vrhnout do náruče a pěkně jí líznout!“ Pomyslela jsem si. A tak se i stalo. Paní si se mnou hrála, celou jsem jí uťapkala od bláta, protože byl listopad a bylo deštivo. Pak si mě vzala do náruče, a zvolala: „Jé, ta smrdí!“ a už jsem se nevykroutila. Vzniklo mezi námi parťáctví na první pohled. Ale musím přiznat, že jsem trochu asi voňavá byla, protože jsem se chvíli před tím proháněla se slepicemi na dvoře. Nastoupily jsme do auta a už jsme frčely. Něco mi říkalo, že jedeme domů. A tak jsem dostala novou „maminku“. Cestou mi ale bylo velmi špatně. Ale za to dobrodružství, to stálo. Byla na mě hodná a stále mě hladila.

Dostala jsem pelíšek, hračky a misky s dobrotami. Nejprve jsem všechno prozkoumávala a očichávala. Jakmile jsem chtěla něco okusovat, panička mi vysvětlovala, že se to nedělá, že to mají na starosti jen nevychovaní uličníci a tak jsem jí poslechla. I když jednou jsem opravdu neodolala a musela jsem ochutnat nové kožené boty. Takové krásně nebesky modré. To se ale panička velmi zlobila, protože si na ně dlouho střádala a snila si o nich. Pak jsem ještě jednou ochutnávala prahy u dveří. To byla dobrota. Ale jednou byly nějaké pálivé. Byly posypány nějakým černým práškem. Brr, pepř to byl! A tak se teď bojím, že by mohly být zase popepřené a už to raději nezkouším. :-) Jinak se musím pochválit, že už na svědomí nic dalšího nemám. Kromě hraček, které jsem dostala pro sebe. A v tom mi panička nechává naprostou volnost. Vždycky říká: „Vždyť je to její, tak ať si s tím udělá co chce.“