Chodila jsem s paničkou do školy mezi jiné pejsky. Byla jsem tam sice nejmenší ze všech, protože mými spolužáky byli ovčáci, dogy a dobrmani, ale nedala jsem se vůbec zahanbit. Poslušnost mi šla na výbornou. Chození u nohy, sedni, lehni… žádný problém. Kladinu jsem přebíhala jako nic. A v tunelu jsem byla nejspokojenější. Jenže jak jsem byla taková nízko u země a bylo chladno, prosinec a sníh, tak jsem se při cvičení povelu „zůstaň“ nastydla. Dostala jsem fůru kapesníků a šátek na krk. Tu fůru proto, že jsem nejprve nechápala, že si mám do nich utírat nudli a ne je škubat. Do školy jsme se už nevrátily, co jsme nestihly, doučily jsme se samy - myslím, že jsem studijní typ. :-)

A tak jsem poslušná a hodná, ale na lumpárny jsem také expert. V lesíčku se pouštím za srnečkami, na polích za zajíčky, v parku proháním veverky. Jé, to bylo jaro! To první, když jsem zjistila, že něco takového je.

Když jsem měla první narozeniny, vzala mě panička na výlet lanovkou na Pustevny v Beskydách. To bylo dobrodrůžo.

A tak plynul čas, až jsem jednou dostala nový kožený obojek a vodítko a začala jsem chodit na nějaké výstavy a zkoušky. Výstavy jsou trochu nuda. Chodíme pořád dokola, pak se na nás koukají ze všech stran a nakonec dostaneme stužku. Nechápu to. Ale moje panička mě vždycky strašně chválí a objímá a má radost. Ale zkoušky. Nebo nácviky. To je akce! Lítat po polích za zajícem, nebo štěkat na lišku v noře. Tomu říkám zábava! Ale tam mě také panička chválí.